NOVINKY

Etapový závod jsem nikdy před tím neběžel a neměl jsem ani s tímto typem závodů žádnou zkušenost. Všechno vymyslel můj dobrý kamarád Martin Jor. Můj původní plán byl, že se letos podruhé zúčastním vrcholu trailového běhání v podobě UTMB, ale nakonec jsme místo toho, společně s Martinem, přeběhli 240 km Pyrenejí, nastoupali 15 000 výškových metrů během sedmi etap závodu Pyrenees Stage Run.

Pro nás oba se PSR stal hlavním cílem sezóny a směřovali k němu celou letošní přípravu. Když už jsme tam měli strávit týden života a utratit nemalou část peněz za účast a cestování, tak ať to stojí za to. Upravili jsme tréninky tak, aby se zejména kolem víkendů hromadilo více dní po sobě v zátěži. Jezdili jsme spolu do Čenkovic šlapat nahoru a dolů sjezdovku na Bukovku, s pomocí nových holí Leki FX.One. Simulovali jsme tím pyrenejské kopce. Nebo jsme se o to alespoň snažili. Zaměřili jsme se na stravu a regeneraci, abychom byli schopni doplňovat zásoby během jednotlivých etap a rychle regenerovat mezi nimi. Zkrátka přípravu jsme se snažili nepodcenit a do Pyrenejí jsme chtěli dorazit připravení. I tak jsme ale oba dělali krok do neznáma…

Musím říct, že celý zážitek stál opravu za to. Od chvíle, kdy jsme dorazili do malého horského městečka Ribes de Freser, kde startovala první etapa, jsme věděli, že organizátoři mají vše dokonale zmáknuté. Podhlavičkou dua Jordi Vissi a Tomas Llorens se organizace účastnilo asi 70 dobrovolníků, kteří fungovali bezchybně. Alespoň z našeho pohledu závodníků. O vše bylo postaráno, věci jsme vždy dostali včas, hotely a ubytování byly parádní a strava, ta byla někdy přímo luxusní. I když jsme se bohužel museli krotit a některé lahůdky raději vynechat, abychom mohli další den závodit.

Co podle mě stojí obzvlášť za zmínku je atmosféra, která se celým týdnem prolínala. Organizátoři společně se všemi dobrovolníky a dalšími závodníky vytvořili téměř rodinnou atmosféru, díky které nebyl celý týden jen o soupeření, ale také o poznávání lidí různých národností a z různých kultur. Všichni jsme celé dobrodružství sdíleli spolu. Nezáleželo na tom, jestli jsme přímí soupeři v boji o nejvyšší příčky, nebo se každý pohybujeme na opačných stranách závodního balíku. Bylo to krásné, jak jsme si všichni rozuměli. Jak jsme spolu procházeli různými fázemi únavy, velkou škálou emocí, sdíleli jsme spolu bolest, ale i radost.

Trasa závodu startovala asi dvě hodiny vlakem od Barcelony, v malebném horském městečku Ribes de Freser. Trasa pokračovala přes několik národních parků, podívali jsme se do Andorry a vše zakončili v dalším malém městečku Salardú, 240 kilometrů od místa, kde jsme začali. Pyreneje jsem navštívil poprvé a jsou opravdu nádherné. Zároveň byl celý závod dost náročný po technické stránce. Kumulované stoupání přes 15 000 metrů jsme zkrátka cítili. A hole Leki FX.One, kterými jsme já i Martin byli vybaveni, jsme téměř nedali z ruky. Byly našim spolehlivým parťákem pro každé těžké stoupání, a nedokážu si představit je při závodě nemít.

Nejtěžší a zároveň nejpamátnější etapou byla etapa číslo pět, při které jsme urazili necelých čtyřicet kilometrů, ale zároveň při tom nastoupali asi dva a půl tisíce výškových metrů a dostali se do výšky dvou tisíc sedmi set metrů nad mořem, když jsme probíhali kolem nejvyššího vrcholu Andorry, Comapedrosy.

Z pohledu závodění nešlo o žádné velké drama. Hned v první etapě jsme se ujali vedení v celkovém pořadí a do konce týdne už se první příčky a speciálních označení pro lídry závodu nevzdali. Proháněli nás hlavně kluci z týmu s názvem Stroopwafel, ale i když nám vítězství zadarmo nedali, podařilo se nám zvítězit ve všech sedmi etapách.

Foto: @guillem_casanova, @Itollriera

Lehké to ale rozhodně nebylo, protože já i Martin jsme se od začátku týdne potýkali se střevními problémy a dalšími méně či více nepříjemnými trablemi. Start každé etapy byl skokem do neznáma a většinou se brzy vyjasnilo, zda daný den budu v krizi já, Martin, nebo si to budeme v průběhu etapy střídat. Naštěstí byl vždy alespoň jeden z nás v pohodě a mohl druhého “táhnout” a hlavně psychicky podporovat, což nakonec pomáhalo ze všeho nejvíce. Zkrátka jsme vše zvládli a se vším se poprali, i když to v některých etapách bylo za cenu toho, že jsme bojovali na hraně našich možností a končili totálně vyčerpaní, někdy i se slzami v očích. Jsem rád, že jsme s Martinem fungovali jako tým a nenechali únavu a další nepříjemnosti, aby se dostala mezi nás. Až na drobné výměny názorů jsme spolu celý týden zvládli bez konfliktů a většinou i s úsměvem a dobrou náladou.

Úžasné bylo, že jsme celý týden cítili podporu z domova, od rodin, přátel i nezávislých pozorovatelů, kteří to dobrodružství prožívali s námi a fandili nám. Všem za to neskonalé díky! Stejně jako díky LEVELSPORTKONCEPT, LEKI a ostatním našim úžasným sponzorům, kteří nám pomohli tento náročný podnik zvládnout.