159. kilometr. Táhlý kopec podél zaparkovaných aut. Vedle burácející dodávky vysmaženého fandícího páru s DJ pultíkem skáče Bára s Davidem. Tupě na to zjevení koukám a najednou se tělo intuitivně otáčí a přechází do moonwalku, což paní v gepardím oblečku přivádí do extáze. Párty se na číslo kilometru neptá. Párty je nesmrtelná. Bohužel moje hamstringy nesmrtelné nejsou a právě jim odtikávají poslední vteřiny služby.

„28 hodin?! Proboha, na co během tak dlouhého závodu myslíš?“ Tak tady to máte. Reportáž ze slavného Ultra-trail du Mont Blanc (UTMB) formou proudu ultraběžcových myšlenek. Během 170kilometrové cesty s 10 000metrovým převýšením kolem masivu Mont Blancu toho člověka napadne hodně a odpovídají tomu i osobité výrazy, bez kterých by článek nebyl autentický.

…

“Ondra byl skvělý člověk a skvělým člověkem dělal i mě.” Znějí mi v hlavě slova Zdendy Hrušky těsně před startem. Organizátoři ho poprosili o krátkou pietu za (před pár dny zde na trati TDS) tragicky zesnulého kamarádu Ondru. Dneska běžíme za tebe, chlape. Emoce jedou naplno. Minuta ticha. Začíná dunit Vangelis. Tisíce párů ruk rytmicky tleskají. V mysli to šrotuje. Výstřel z pistole. Hlava se vyprázdní. Nohy rozeběhnou. Francouzské Chamonix bouří. Tak jo, jdeme na to, kamarádi. Tohle bude párty. Sakra dlouhá párty.

Startujeme z eliťáckého koridoru. Francois, Jim nebo Courtney jsou na dosah ruky. Na dosah ruky jsou i tácy plné piva, které nabízí běžcům hospody u trati. Odolávám. Otáčím se na vedle mě běžícího Tituse a v ohlušujícím řevu tisíců fanoušků křičím „Hlavně to, vole, nepřepálit!“ Tomu se jen zajiskří v očích a jak turbomyš kličkuje dopředu. Později umírám smíchy u jeho Instastories, kde na pátém kilometru valí s Jimem Walmsleym. Jo jo, hlavně to nepřepálit.

Mlha je dobrá, mlha znamená bezvětří

Podél trati jsou nekonečné špalíry lidí. Tour de France hadr. Průměr 25 plácnutí s fanoušky na kilometr. Kolik vás tu proboha je? Jak můžu v téhle atmosféře jít do kopce pěšky? Předbíhá mě švédská mašina Mimmi Kotka. Já předbíhám francouzského kolegu ze stejného týmu Columbia. „Pěkný boty,“ zubím se na něj a ukazuji na identické bleděmodré Columbia Caldorado. Právě ty mě o pár kilometrů dál slušně vytrollí.

V seběhu cítím, jak se mi začíná na chodidlech uvolňovat kůže. To si děláš prdel! V těhle botech jsem nikdy neměl ani puchýřek! Že by shrnuté ponožky? Upravuji je, ale moc to nepomáhá. Na trase je pět míst, kde mohou běžci dostat osobní asistenci od svých podpůrných týmů. Ten můj tvoří manželka Bára a kamarád David. „Budu přezouvat, chystejte pls transalpy,“ píšu jim za běhu SMSku. Na 31. kilometru boty přezouvám. Naštěstí to okamžitě pomáhá.

46. kilometr. První vyšší sedlo. Sedí tady hustá mlha. Mlha je dobrá, říkám si pozitivisticky, mlha znamená bezvětří. Ale krucinál, aspoň ta další značka by mohla být vidět. Čelovkou Lucifer si ozařuji tak akorát kapénky mlhy a vidím kulový. Klopýtám. Po chvíli si udělám pravý kotník. Nadávám. Vazy to udržely jen tak tak. Běžím dál, ale v kotníku to pulzuje. Opatrně chlapče, příště už to bude konečná.

Dvě dávky na solar

Chuťovka v podobě stoupání nad Pyramides Calcaires. 2600 metrů nad mořem. Dvě ráno. Čtyři kilometry po místy neexistující pěšince v kamenném poli. Je mi brutální kosa, ale nechce se mi sahat do vesty pro víc oblečení a tvrdohlavě jdu dál. Tohle může být fatální chyba. Mrzne mi držka. Necítím prsty. Jdu dál. Začínám měknout, ale najednou jsem u posádky záchranářů, skenují mi číslo a já frčím dolů směr občerstvovačka Lac Combal. S každým krokem se otepluje. Tohle bylo o fous. O dvacet minut později mám furt tak zmrzlé prsty, že si na občerstvovačce půlku dávky Tailwindu vysypu mimo lahvičku na triko. Příště nebuď dement a dooblíkni se, ok?

69. kilometr. Krátká rovná sekce v údolí, odpočívám a v poklusu připravuji SMSku Davidovi na hlavní občerstvovačku. “Budu měnit komplet oblečení, mějte vodu, ručník, nealko pivo, colu…” Běžkyně přede mnou najednou přechází do chůze a divně se u toho kroutí. Aha, ty za chůze močíš. Tvrďárna. “…pizzu, teplý čaj, chladící sprej, Voltaren.” Co vše může běžec potřebovat. Co vše běžec udělá pro ušetření pár vteřin.

Jedu si piánko, promítám si, co všechno sežeru a vypiju na velké občerstvovačce v italském Courmayeur, jak na sebe hodím vyvoněné prádélko a zahřeju se ve sportovní hale. Počítám, za jak dlouho to bude. Z čista jasna dostávám dvě dávky oslňujícího blesku. Na dvě vteřiny mám před očima tmu a samozřejmě si u toho lehce podvrtnu druhý kotník. Proč tam v úplné tmě za šutrem číhá paparazzi, to mi fakt jasné není ale mám chuť ho propíchnout holemi.

76. kilometr. Zespoda už na mě svítí město. Odesílám připravenou SMSku. V tom na mě kříčí hodinky Coros. Co je? Nevšiml jsem si deseti nepřehlédnutelně zářících vlaječek a přeběhl odbočku. Uf. Náhle se nohy motají v kolmé technické klikatici, kde pro množství prachu nejsou vidět kořeny ani kameny. Jeden plnou silou nakopávám. Au.

O pár minut později už ale stahuji trenky a provádím hulvátskou sprchu uprostřed sportovní haly v Courmayeur. Až zpětně zjišťuji, že u toho mé dva půlměsíce ozařovaly u vedlejšího stolu spořádaně občerstvujícího se Zdendu Hrušku. Sorry, kámo. Dál vyrážíme společně. Pusa Báře. Už jen 90 kilometrů. To je přece prima, ne?

Když chceš colu, dej si polévku

Vertikálek na Refugo Bertone už začíná štípat. Funím. Toho Zdendu uvisíš, chlapečku. Na vrcholu dáváme čaj, pak přebírám otěže já a na následném zvlněném traverzu tlačím tempo a nás do první osmdesátky. Mezitím na Mont Blanc konečně dopadají první paprsky slunce. Nemyslitelná krása. Pro tohle to děláme. Zastavuji a obřadně vytahuji GU gel, který jsem si pro tenhle moment šetřil. Příchuť Espresso Love. Rozkloktáš v puse s vodou a chutná to jak dvojitý preso na benzínce. Víc ke štěstí momentálně nepotřebuji. Energie se vrací do žil.

100. kilometr. High Five! Vcházíme do občerstvovacího stanu a zdravotníci zrovna vybalují někoho z celofánu a táhnou ho do záchranky. Bezmyšlenkovitě to sleduji, natahuji ruku s kalíškem a očekávám colu. Místo ní dostávám nudlovou polívku. „Hele, to jsem ale nech…“ Házím ji do sebe, spálím si patro, ale tělem projíždí příjemné teplo, jako když si načůráte do neoprenu. „Sorry, máš pravdu, to jsem chtěl.“ Dobrovolnice mi s chápavým úsměvem dopřeje tři přídavky.

Hlavně se z toho neposrat

Obávaný Gran Col Ferret. Poslední vysoké sedlo. Právě na jeho úpatí to zabalilo nejvíc závodníků. Zdenda mi ukazuje záda a o chvilku později už ani to. Na vrcholu si spočítám, že mi zbývají poslední tři velké kopce. To jde. Teď ale 1400 výškových metrů seběh pod Champex-Lac, další velkou občerstvovačku. Sluníčko začíná ukazovat sílu a postupně balím větrovku, stahuju rukávky, sundávám rukavice, rozepínám triko až k pupíku. Štědrou dávkou vazelíny domazávám třísla. Posílám tam další Espresso Love. Takže dobré ráno, Švýcarsko!

V údolí sbíhám Eoina rovněž běžícího za tým Columbia. Borec letos vyhrál Spine Race. UTMB doběhl už asi osmkrát. Chce bednu ve své věkové kategorii. Kecáme, čas ubíhá, nakonec ubíhám já jemu. Na Champex zbývá pár kilometrů, když najednou cítím rapidní střevní pohyby. To už donesu. O chvíli později zakopávám o kořen. Hnědý poplach povážlivě klepe na dveře. Naděje na kadibudku vzdávám a okamžitě to beru za první strom. Jak by poznamenal klasik, s hovnem odchází síla, a já se najednou táhnu jak ten smrad, co jsem po sobě právě zanechal. Až když za sebou vidím Španělku, osmou ženu, tak se probudí ego a zase zapínám.

Tady se jede na krev

127. kilometr. Champex. David na mě mává a vede mě k soukromému bufetu, který mi připravil. Legenda. Exuju Birella. To je vončo. Pak studená cola. Trochu pizzy, banán, víc coly. Doplňuji gely, odhazuji rukávky, mažu se opalovacím krémem. Za 12 minut jsem venku a připojuji se ke Zdendovi. Chvíli s námi podél blankytného jezera běží nějací Češi. Ty vystřídá Bára. Ani se nezadýchá, zatímco nás za běhu natáčí. On už to moc běh vlastně není.

„Běž, já už jsem prošitej,“ loučím se s českým souputníkem. V potoce leží tělo. Cože? Jo týpek se jen ochlazuje. Uvědomuji si, že je fakt horko. Myšlenku položit se vedle něj zapuzuji, překračuji ho a pokračuji dál. Záhy toho lituji. Vaří se mi hlava. Předchází mě turisti s krosnama. Prosím o nové nohy. Prý mi je dají, ale i s těmi krosnami. Pravý hamstring, který jsem poslední dva týdny dával intenzivně dohromady, už šlape z posledního.

Seběh do Trientu mě zase probouzí. Hezký, přiměřeně technický, z kopce to pořád běží, předbíhám pár dalších a začínám klepat na první šedesátku běžců. Na občerstvovačce sedí Eoin, který mě ofičel během mé nucené pauzy za smrčkem. Dcera mu ošetřuje rozervanou holeň. Krve jak z vola. Prý se v seběhu trochu sklouznul, ale je to jen škrábanec. Jasně. Dopíjím radlera, plácám si s Bárou a Davidem a jdu na předposlední kopec.

Vždyť to děláš dobrovolně!

Dalších 900 výškových metrů nahoru a dolů. Ta čísla už mi přijdou úplně surreálná. Bez významu. Prostě jsou. Z myšlenek mě vytrhne dusot. Eoin vstal z mrtvých a valí dolů. Tak na to zapomeň, kamaráde. Pouštím to taky. Na poslední velkou občerstvovačku dobíháme spolu. David mi na brýlích mění sklo na čiré, nasazuje čelovku, připravuje větrovku. Jsem stále přesně na svých mezičasech na 28 hodin. Na poslední kopec se dožaduji lanovky. Nemají. Zklamání. Po pěti minutách jdu dál. Indiánským během stoupám podél řeky a místo šumění vody slyším kravský zvonce a fandící lidi. Mozek už má taky dost. 

Poslední stoupání. 12 kilometrů do cíle. Tak to je pohoda. Zvyšuji úsilí a první zatáčky jedu jako stroj. Pak to zaškytá. A konec. Hamstringy vypověděly službu. Žádné křeče. Prostě vypnuto. Mrtvá tkáň. Lusknutím prstu se po těch šutrech vleču jak hadrová panenka a nahoru to rvu za pomoci LEKI holí víc rukama než nohama. Rezignovaně si připomínám, že to dělám dobrovolně a vlastně mám štěstí, že to vůbec dělat můžu. Ostatně David na poslední občerstvovačce říkal, že moje charitativní sbírka Kolem Mont Blancu pro ty, kteří nemohou, jede jak blázen. Mimochodem, přispět stále můžeš i ty! Karma skoro zdarma.

Finální sešup jedu na autopilota. Poslední dvě hodiny už se mi nechce pít ani jíst. Energie dochází. Jsem roztěkanej. Štvou mě nohy. Štvou mě kořeny. Štvou mě běžci, co mě předbíhají. Štve mě ta tma. Řvu na sebe, ať se v tom technickém seběhu soustředím především na cestu pod nohama. „To bys byl fakt kus vola, kdyby ses rozšvihal čtyři kilometry před cílem. Čum. Pod. Nohy!“ Najednou z toho očistce vybíhám na promenádu v Chamonix. Připojuje se ke mně David. Asi se směju. Nebo se o to pokouším. Probíhám špalírem lidí, bubny mi trhají uši. Bože já mám hlad. Plácám lidem a myslím na pivo.

Na vlně vděčnosti

Cílová rovinka. Konec. Ještě mi to nedochází a jsem kyselej z toho závěru. Ale zvládl jsem to. V poslední sekci jsem nabral půl hodiny a deset míst sekeru a nakonec dobíhám v čase 28:23 na 71. místě, po Tomovi Štverákovi (31.) a Zdendovi Hruškovi (58.) jako třetí Čech v pořadí. Všichni tři jsme běželi rychleji než jakýkoliv Čech v minulosti. Do první stovky se vešel i Titus. Skvěle zaběhla i Martina. Takže nakonec asi dobrý. Ondra se měl seshora na co koukat.

Cítím návaly vděčnosti. Báře a Davidovi za jejich nezištnou pomoc na trase. Rodině, všem kamarádům, známým i neznámým za desítky, či spíš stovky zpráv. Partnerům za skvělé vybavení. Všem lidem, kteří přispěli do mé charitativní sbírky. Vybrali jsme už přes 80 000 korun, vy šílenci! Cítím vděčnost, že tohle vůbec můžu dělat. A dělat to můžu právě jen díky lidem kolem mě. Ultraběhání působí jako hodně individualistický sport. Ve skutečnosti je to týmový sport. A můj tým si to dneska povodil. Díky.

Přebráno z portálu: https://rungo.cz/