NOVINKY

František Formánek: „Že jsem se nestal lesníkem, nelituji.“

Málokterý podnik se může tak jako Sporten pochlubit tím, že se v něm vystřídaly celé rodinné generace. Příkladem může být i rod Formánků. V podniku pracoval nejdříve František Formánek. Pak jeho syn Jan s manželkou Marií a v rodinné tradici nyní pokračuje jejich syn i vnuk. Jan For-mánek měl ale v mládí trochu jiné představy o svém životě. Chtěl být lesníkem. Dědeček, který byl hlavou rodiny, rozhodl jinak: „Vyučíš se řemeslu.“ Formánkovi měli kolářskou živnost, takže se Jan vyučil v letech 1943 až 1946 u svého otce. V roce 1950 rodné město opustil a šel studovat na mistrovskou karosářskou školu ve Valašském Meziříčí. Do Nového Města na Moravě se však po ukončení školy v roce 1952 vrátit nemohl. V padesátých letech rozhodovali o budoucím pra-covišti absolventů odborných škol jiní.

„Dostal jsem umístěnku do národního podniku LIAZ v Mnichově Hradišti. Dělaly se tam tehdy au-tobusy. Přidělili mě k hlavnímu konstruktérovi a byla to zajímavá práce. Ale pak mě čekala vojen-ská služba. Po jejím ukončení jsem se vrátil do Nového Města. Moc pracovních příležitostí tady v roce 1954 nebylo, jen v Chiraně a ve Sportu. Protože táta dřív ve Sportu pracoval, zašel jsem za ředitelem Jaroslavem Boháčem a ten mě do práce přijal. Začínal jsem na ručním opracování lyží. Jenže hned vedle naší dílny byla lakovna a výpary z ní mi nedělaly dobře. Trpěl jsem silným kašlem, a tak jsem ze zdravotních důvodů ze Sportu odešel.

“Do roku 1956 pracoval Jan Formánek v Jihlavských dřevařských závodech, ale po fabrice se mu stýskalo. V srpnu se do Sportu vrátil a pracoval na pile, kde se jasanová kulatina řezala na lyže. Ale měl smůlu. V roce 1970 onemocněl infekční žloutenkou. Půl roku byl na neschopence. Po návratu do Sportenu zašel znovu za ředitelem Jaroslavem Boháčem.

„Řekl jsem mu, že mám zakázanou těžkou práci, ale chtěl bych ve fabrice zůstat. A on mi odpo-věděl: ́Vím, že umíš dělat. Nějakou práci Ti najdeme. ́ Rok jsem dělal mistra údržby a měl jsem na starosti také dopravu. K mým povinnostem patřilo například vypisování služeb při vykládce vagó-nů s uhlím, které fabrika potřebovala k provozu. Uhlí přivážely vlaky na nádraží v Novém Městě a muselo se přeložit na nákladní auta. Tehdy nebyly žádné překladače. Musely nám stačit lopaty. Po roce mně ředitel Boháč dal na starost zásobování materiálem. Tak jsem přešel z dělníka na úředníka. Materiál na výrobu lyží se v sedmdesátých letech sháněl velice těžko. Třeba pro polyure-tanové barvy jsem jezdil do podniku Barvy a laky v Uherském Hradišti. Když jsem tam jel, vždycky jsem s sebou vozil jako protislužbu partiové lyže, které fabrika prodávala za 50 procent ceny. O lyže byl tehdy velký zájem, stály se na ně fronty. Stejné to bylo, když jsem sháněl brusné pásy z dovozu. Ty mi zase obstarával kamarád z dětství.“

Bránou Sportenu prošel Jan Formánek naposledy 22. října roku 1989. Samozřejmě dění ve Sportenu sleduje i v seniorském věku.

„Jsem rád, že se podnik v silné konkurenci stále drží a má úspěchy. Vyrábí se tam mnohem více druhů lyží, než před třiceti lety. Práce není tak namáhavá, přibyly moderní výrobní linky. Jde hlavně o broušení lyží a jejich dekorování. Když měl být dříve na lyžích nějaký potisk, dělalo se to pomocí sítotisku. Gumovou stěrkou se přes síto protlačila jedna barva, po jejím zaschnutí přes jiné síto další barva a tak se pokračovalo dál. Dnes to vše obstará počítač. Škoda, že ten technický pokrok nepřišel spíš!“

A nelituje pan Formánek, že se nestal lesníkem? „Nelituji. Se dřevem se pracuje i ve Sportenu. Pořád se k výrobě lyží používá. A když se chci nadý-chat svěžího lesního vzduchu, stačí vyjít za Nové Město. Lesů tu přece máme plno.

“Josef Brychta: „měl jsem štěstí i na dobrou práci...“

Josef Brychta viděl lyže poprvé jako desetiletý chlapec u svého dědečka na Fryšavě. „Děda byl kolářem. Lyže postavil sám a nesměl jsem na ně ani sáhnout. Ale obdivoval jsem je a na-konec jsem dědu uprosil, aby mi také jedny udělal. To jsem pak byl nejšťastnější člověk na světě.“

Josef se narodil v pátek 13. listopadu 1926 v Jimramově. Pátek třináctého – není to zrovna šťast-né spojení. Ale zdálo se, že na jeho život to nebude mít vliv. Když se rozhodovalo, co s nejstarším synem, přihlásil ho otec na vojenskou školu do Vyškova. Vedly ho k tomu praktické důvody - za tuto školu se nemuselo platit. Josefovi se do Vyškova moc nechtělo, ale měl štěstí. Po roce byla škola zrušena. Vrátil se do Jimramova a začal chodit do měšťanské školy. O dalším studiu však nemohla být řeč a tak se u strýce Františka Brychty v Suchdole u Kutné Hory vyučil – jak ji-nak – kolářem. V roce 1951 nastoupil do tehdejšího podniku Sport v Novém Městě na Moravě. Za-čínal tam jako dělník. Hobloval prkna, řezal pláty na příslušnou míru, klížil je do forem, zatahoval do kopyt, tvaroval, brousil, hranoval, leštil, lepil skluznice - prostě dělal, co bylo zrovna zapotřebí. Když ve Sportu začínal, vyráběly se lyže jen ze dřeva. V roce 1962 se tu začaly vyrábět laminátové lyže. Podnik potřeboval techniky, kteří by novou technologii dobře ovládli. Ale jak je co nejrychle-ji vyškolit? Pomohl známý sportovec Vladimír Syrovátka. Na olympijských hrách v Berlíně v roku 1936 vyhrál spolu s Janem Brzákem závod na 1000 metrů a získal zlatou medaili v kanoistice. Po ukončení sportovní kariéry pracoval jako technický kreslič v národním podniku Sport Praha. „On byl vyučeným leteckým konstruktérem a kromě kanoí ho zajímaly i lyže. Do Nového Města často dojížděl a spolu s ředitelem Jaroslavem Boháčem založil dvouletou podnikovou školu pro pracující. Vyučovali v ní odborníci na zpracování dřeva a výrobu lyží. Vladimíra Syrovátky jsem si velice vážil. Byl to chytrý a přátelský člověk, všechny nás svým nadšením získal a hodně nás nau-čil,“ říká Brychta.

Ve Sportenu pracoval Josef Brychta rovných pětatřicet let, až do roku 1986. Dočkal se nového závodu, kde byly mnohem lepší pracovní podmínky než ve starých provozech. Co se v „jeho“ fabrice děje, stále pozorně sleduje. A když přijde z továrny pozvání na setkání bývalých zaměst-nanců, rád se tam vrací. Všichni se k němu chovají s velkou úctou – vždyť je opravdovým pamět-níkem. Třináctého listopadu 2018 mu bylo 92 let! Jednu třetinu svého života věnoval Sportenu a výrobě lyží. A nelituje: „Měl jsem štěstí i na dobrou práci."